Ráda bych se podělila o kousek svého příběhu, jak jsem se vlastně dostala k dobrovolnictví, a kam mě
samotná tato úžasná činnost dostala!
Jak mi dobrovolnictví vrátilo radost do života?
Jak to, tak u nás, vášnivých sportovců, bývá už od malička jsem odkládala všechno ostatní stranou a jen ta radost z každého běhu, skoku, tempa či jízdě byla nepopsatelná. Dala jsem si tehdy jako 4 -leté motovidlo životní cíl se stát profesionálním sportovcem! Nicméně, jak to, tak občas v životě bývá, ne vždy se Vám splní dětské sny. Do cesty se mi dostaly určité komplikace v podobě zranění, které mi znemožnily trénovat tak intenzivně, jak jsem měla naplánováno, a tehdy jsem ztratila šanci se alespoň malinko přiblížit k těm nejlepším.
Prošla jsem si krušnými časy, kdy jsem se mračila na celý svět… ale pak najednou, jako blesk z nebe mi uhodila do cesty příležitost… když jsem nastoupila na svou střední školu, paní profesorka (Ing. Zita Valentová) mi nabídla, zda si nechce má maličkost zadobrovolničit na závodech RunCzech. Byla to láska na první zkušenost! Sice jsem už to nemohla být já, kdo vede peloton závodu, ale pomáhat v tom ostatním? No to Vám je věc… ta radost, ten adrenalin závodníků nasáváte ze všech stran a na konci dne, jste šťastní, že jste mohli být součástí takové skvělé akce.
Po celé 4 roky jsem nevynechala žádnou dobrovolnickou akci a byla jsem na to, že sebe můžu nazývat dobrovolníkem dostatečně pyšná a patřičně jsem se vychloubala mezi svými kamarády. No ale najednou jsem odmaturovala a co teď?… naštěstí mi štěstí přálo a po brouzdání na internetu jsem narazila na Volunteers4sport.cz, a tam našla možnost být součástí olympijského festivalu. Jak ráda bych Vám popsala, co všechno mi běželo hlavou! Odpočítávala jsem vskutku týdny, dny, minuty…
A pak konečně! Začalo to! Ačkoliv jsem se zrovna vracela z táboru, kde jsem organizovala právě sportovní aktivity pro děti od 3 do 13 let. Byla jsem k smrti unavená, ale i tak mě myšlenka, že budu mít tu možnost pomáhat ve sportovním ráji mě naplnila obrovskou masou energie.
Upsala jsem se do úžasné party k cyklistice, kde jsem také strávila většinu směn po celých 17 dní festivalu. Hned na první směně, první den jsem byla na půjčovně kol na Hradčanské, kde se mnou byl jeden ze zaměstnanců SBCR Radotín Pája Šefčík, který mi představil právě co všechno za akce pořádají a jak to u nich chodí a mně jen zářila očka úžasem!
Jen tak aby nestála řeč jsem se zeptala na akce, na které toto léto ještě plánují jet. On to samozřejmě pochopil tak, že mám zájem se stát členem jejich týmu a rozdal mé číslo asi 3 lidem z vedení „skibajku“. A hned následující den mi volali… já byla ovšem toho dne v jednom kole a řešila boxery a jejich manýry… s tím, že jsem očekávala telefon právě jednoho z koordinátorů sportu… a zvedla jsem telefon PR manažerce se slovy: „Dobrý den, já jsem ta co zařizuje ty ztracené akreditace…“. Chudák Zuzka mi začala vysvětlovat, že je ze Ski and Bike centra Radotín, vypravujíc mi, jaké to dostala na mě dobré recenze, a že by se mnou chtěla spolupracovat, ale samozřejmě by se se mnou chtěla vidět, abychom střihli nějaký ten pohovor. Posléze jsme se domluvily, že si ještě zavoláme, páč na mě čekali rozčílení boxeři a já šupala za nimi.
Následující dny jsem byla u dalších členů SBCR party a později se ukázalo, že všichni na mne podali vedení SBCR dobré recenze, takže mi nepřišel jen jeden telefonát následovaný dalšími maily. Dokonce se mi stalo, že se o mne začali kluci hádat s kým budu další den na směně. Vskutku komické a pro mě nepředstavitelné představení. Ale asi to na mne zapůsobilo, protože ani ne měsíc po skončení festivalu, už jsem to s nimi táhla na Karlovarském festivalu. A nyní už pracuji jako právoplatný člen SBCR!
Co bych chtěla, ale ještě zmínit, je skutečnost, že k mému překvapení, se mi neozvaly pouze z cyklistiky, ale ze všech sportů, kde jsem měla tu možnost pomáhat – to vám povím, jednoho to posadí!
Zkrátka a dobře dobrovolnictví mi zprostředkovalo víc, než co bych si kdy vysnila.
